Vlakem po Indii
Je to několik měsíců stará událost a je vybraná jen náhodně. Podobných
případů jsou desítky. Indická policie v neděli oznámila, že došlo ke srážce
autobusu a vlaku na nezabezpečeném železničním přejezdu v severní části Indie.
Jak informuje singapurský list Straits Times, nehodu nepřežilo nejméně 11 lidí.
Podle místní policie převážel autobus
svatebčany, kteří se vraceli domů z hostiny. Na nezabezpečeném
železničním přejezdu se autobus přeplněný lidmi střetl s projíždějícím vlakem. Strojvůdce
nestačil ani zahoukat. Neštěstí nepřežilo 11 lidí. Dalších 22 lidí bylo zraněno
a šest z nich je ve vážném zdravotním stavu. K nehodě došlo v noci na neděli ve státě Uttar Pradéš
přibližně
Pro Ánanda Mirgu je dnešek slavnostním dnem.
Tedy nikoli slavnostním ve smyslu povzneseným k slávě, ale je prostě zvláštní. Mimořádný.
Před třemi měsíci koupil jízdenky na vlak z Keraly do Džammú, kde chce
strávit se svými nejbližšími po letech dovolenou. Sloužil tam kdysi
v mládí jako voják a teď se chce na ta místa vrátit. Čeká ho několikadenní,
téměř
Mě čeká cesta podstatně kratší. Jedu z Keraly jen do Bombaje na oslavu boha Ganéše. Slovo kratší je ale trošku eufemismem. Cesta vnitrozemím přes hory – podle průvodce s jedněmi z nejkrásnějších vyhlídek z vlaku – mi bude trvat 30 hodin. Na rozdíl od Ánanda si kupuji jízdenku až téměř před odjezdem. Indie je země s miliardou obyvatel. Všechno je v ní přeplněné tak, že všechno tu přetéká, kupí se a kvasí. A samozřejmě, že i vlaky přetékají Indy. To, že já si mohu koupit jízdenku až za pět minut dvanáct, je způsobeno speciální cizineckou kvótou, která v každém vlaku vyhrazuje nějaká místa pro nás, cizince. Ve vybraném vlaku mi na mne už nezbylo lůžko. Musím si koupit jen lístek, který mne opravňuje vstoupit do vlaku. Moc tomu nerozumím. Místo ve vlaku nemám, ale přesto mohu do vlaku nastoupit. Prosím o vysvětlení. Opakují mi to asi třikrát. Podle instrukcí intendanta mám na peróně vyhledat konduktora, který mi nějaké místo najde. V překladu to zní asi takto: Snaží se mi sdělit, že i když místo není, tak ať se prý nebojím a nastoupím do vlaku, že už to tam pak nějak průvodčí vyřeší. To nevypadá dobře. Čeká mne den a kus jízdy ve vlaku, kde nemohu sedět. A zapomněl jsem si koupit pití a jídlo na cestu.
Železniční síť v Indii je velmi hustá. S velkou tradicí sahající až do roku 1832. Indické železniční společnosti ročně přepraví pět miliard cestujících. Doprava vlakem je levná, pohodlná a ač na evropské poměry nesnesitelně pomalá, pořád často daleko rychlejší než autobusová přeprava po šíleně rozbitých místních silnicích. Samá pozitiva, že? Vlastně to v obecnosti pozitivní je. Železnice v Indii šlapou jako hodinky a skutečně plní to, co bychom od nich čekali. Jezdí a vozí. Dostanete se tam, kam potřebujete a chcete. Přesto tu jedno ale je. Někdy totiž ne. Někdy nedojedete. Občas. Jenže když to „někdy“ nastane, píší o tom všechny světové deníky. Problém je bohužel v tom, že indické železnice praskají přepravovanými lidmi ve švech a zároveň mají největší železniční nehodovost na světě. Počty mrtvých, počty zraněných jsou tu dechberoucí. No posuďte sami, tady je výběr z nehod jen za posledních pár let.
13.únor 2009. Dvanáct vagónů Coromandelského Expresu se
vykolejilo brzy poté, co vlak opustil vlakovou stanici Džajpur ve státě Orissa.
15 mrtvých, 140 zraněných. Je zajímavé, že k nehodě došlo jen několik hodin
poté, co se ministr železnic pan Lalu Prasad Yadav holedbal o zvýšených
bezpečnostních opatřeních na indických drah.
1. prosinec 2006. V Biharu se zřítil 150 roků starý Bhagalpurský most, který byl právě opravován. Pod mostem právě projížděl superrychlý vlak. 35 mrtvých. Vysoký počet mrtvých byl zejména proto, že minimálně 50 lidí se dopravovalo na střeše vagónů.
11. červenec 2006. Při sérii bombových útoků na vlakové spoje v Bombaji zahynulo přinejmenším 200 lidí.
2. srpen 1999. 268 mrtvých a 359 zraněných při střetu Awadh-Expresu a Assam Brahmaputra Mail v Gaisalu.
26. listopad 1998. Více než 200 lidí umírá při srážce expresu Džammú Tawi Sealdah a Golden Temple Mail, když se vykolejilo celkem 9 vozů. K neštěstí došlo poblíž města Ludhiana.
Na druhou stranu a na ospravedlnění železnice je počet úmrtí na železnicích podstatně nižší, než při ďábelských jízdách autobusů po rozvrzaných silnicích. Nízký je naštěstí i vzhledem k počtu přepravených cestujících. Ale vyprávějte to lidem. Statistika je mrška. Každý lidský život je jedinečný. A lépe se vypráví příběh lidí, kteří při těchto hrozných neštěstích mají své tragické osudy, než o jednotlivých úmrtích na silnicích, které prší stále. Lidé tady, jako i všude jinde na světě, vnímají dopravní katastrofy se stovkami mrtvých daleko více emotivněji. Obchod se špatnými zprávami kvete lépe u rozbitých vlaků než u jednotlivých dopravních nehod.
Nastupování do vlaku funguje v Indii
tak, že zavítáte na perón dlouho předtím, než vlak má na stanici přijet.
Najdete si někde na sloupě vyvěšenou dlouhatánskou plachtu se jmény cestujících
a tam se pokusíte vyhledat své jméno a dozvíte se místo své postele. Když máte
jen vstupenku do vlaku jako já, musíte se modlit, že někdo nenastoupil nebo
cestu stornoval a že vás tam počítač stačil zařadit. Že tedy patříte i vy mezi
šťastlivé, co mají postel. Pro tyto vylosované je jiný sloup. A na něm seznam
zvaný waiting list. Stejně dlouhý i delší než ten předchozí. To se mne ale netýkalo.
Já tyhle kilometry jmen ani nemusel pročítat, vždyť jsem si jízdenku kupoval
před hodinou. Mým úkolem je najít konduktora. Indické vlaky jsou dlouhé. Řekli
bychom jak Lovosice, ale tomu by tu v Indii nikdo nerozuměl. Lovosice jsou
pro ně jen prťavá vesnička. Někdy má vlak zpoždění deset minut jen proto, že
příliš dlouho projíždí nástupištěm, než všechny ty vagonky je schopen
zaparkovat. Konduktorů je ve vlaku málo. Nastupuji nazdařbůh, snad ho najdu. Všude
jsou stovky cestujících. Každé místo je obsazeno, na sedačkách pro tři se sedí
po čtyřech až po pěti. Ono to Indům ostatně jde. Jsou drobní. Když se přiženu
já se svým stolitrovým kletrem, působím jak zjevení z jiné planety.
Ánand Mirga má tři dcery, jednoho
chlapce a svoji ženu. Do vlaku nastupuje rozvážně. Na nádraží se na rozdíl od
toho rozjíveného Evropana, který to z městského autobusu vyklusal pěšky,
nechal dopravit taxíkem. Jako hlava rodiny rozdává moudré pokyny. Dcery se ženou
hlídají zavazadla, malý Prabhu jde ještě koupit pití na cestu. Ánand vyráží
koupit noviny s co nejvíce sudoku. Několikrát kolem něj přejde zmatený a
viditelně nervózní běloch s vlajícími vlasy, obložený baťohem. Trochu
pobaveně a trochu zvědavě ho pozoruje. Je rád, že se na tu cestu vypravil.
Sliboval si ji léta a teď se na ni těší jako malý kluk. Ve vlaku má jejich
rodina celou kóji pro sebe. Vlak se pomalu rozjíždí a z Ánanda spadly i
poslední kousky stresu. Jede na dovolenou.
Nikdo mi nedokáže říct, kde průvodčího najdu. Všude překračuji samé končetiny, kolem tašky, hluk. Třicet hodin ve vlaku na stojáka? Trochu mi straší ve věži. Konečně jsem toho konduktora našel. Posílá mne do vagónu sedm, že za mnou přijde, až něco najde. Ale že je vlaková sezóna a že tedy neví. Vzdávám to. Schlíple se proplétám mezi těly a ploužím se do sedmičky. Vypadá to, že tady v Indii sedmička není šťastné číslo. Vrhám se do kóje, kde sedí jedna rodina a vesele štěbetá. Šplhám se po žebříku až pod strop k ventilátorům. Je mi jedno, že nemám jízdenku. Už jsem unavený a mám všeho dost. Ánand si mne s úsměvem prohlíží. „To je ten blázen, co tak zmateně pobíhal po nástupišti“, takhle přesně jeho tvář vypadá. Sedí s celou rodinou dole pode mnou, lůžka zatím sklopená.
„Kam jedete? Odkud jste?“, prší na mne běžné otázky. Tady je ale jejich účelem a cílem nakonec zjistit, jestli mám na Ánandovo místo koupenou místenku. Přiznávám se, že nemám. Že mi slíbili, že mi tu něco najdou, ale že se to nikam nehýbe. Jeho reakce je neuvěřitelná. Oči se mu lišácky smějí a říká, ať se nebojím, že to nějak a hlavně dobře dopadne. Ale teď že musím slézt, jinak že budu platit pokutu za neoprávněně obsazené místo. Jdu mezi ně. Je to skvělá rodina. Povídáme si o všem možném. Je inženýr přes počítače, takže místní šlechta. Přichází čas na jídlo a jako správná hlava rodiny rozděluje Ánand práci. Jako zázrakem se z útrob uzlů, které sebou mají, objeví kastrůlky s připraveným jídlem. Manželka připravuje porce, dcery krájí zeleninu. Trošku se stydím a alespoň nabízím horalky pro droboť. Kolem nás v uličce neustále pobíhají malí pikolíci s uvařenými dobrotami na prodej, ale když chci natáhnout ruku a objednat si, dostávám svoji porci od Ánanda. Je skvělá, i když samozřejmě, jak je tu zvykem, chuťově ostrá jak čepel ze saracénské oceli.
Jako bych byl členem rodiny. Vyprávím mu o svém Šrínagaru, jaké jsem tam měl zážitky, on zas dává do placu svoji vojenskou zkušenost v té zkoušené oblasti, která se dřív nazývala Benátkami východu. Zvu ho do jídelňáku, protože jídlo zde připravované je opravdu skvělé. A pro mne jako pro fotografa je to neskutečný zážitek. Mám Indy moc rád. Večer si jeho žena bere Prabhu k sobě, zavinou se do společné deky, a já dostanu celé lůžko nahoře. Moje cesta a moje noc je královská. Vedro zahání rozvířený vzduch z ventilátorů. Ti, kdo jako já neměli to štěstí, spí všude možně. V uličce, mezi vagóny, najdete je i na záchodcích. Vagóny zde, v nižších třídách, jsou jen otevřenými kójemi, takže každý na každého vidí. Každý s každým se vítá. Rozdíl od jedničky je jen v klimatizaci a povlečení. Zato tam ztratíte ten kontakt s lidmi. Nechápu, jak mohou evropské cestovky strkat své klienty do jedniček a zabíjet jim tu neuvěřitelně barevnou Indii.
Letošním hitem Oskarů byl snímek skotského režiséra Dannyho Boylea u nás uváděný pod názvem Milionář z chatrče. Snímek, který vychází a který hovoří o dnešní Indii. Nikoli o zemi velkých čísel jak se dočítáme v novinách, nikoli o zemi z pohledu bílého sáhiba okouzleného starými příběhy a skvostnými památkami. Ten film mluví o Indii jejíma očima přilepenýma k zemi. Úplně až dolů, kde často se nachází bahno, ve kterém však rostou nádherné květy. Mluví o zemi plné snů a tužeb. Nikoli nepodstatná část tohoto snímku se odehrává v indických vlacích, kde hlavní hrdinové šplhají po okéncích a čórují jídlo z okének. Ten podivně nervní snímek plný žluté barvy je snímkem, který přesně obkresluje můj pocit z dnešní Indie. A v tom filmu vidím sebe v indických vlacích. Je to skutečně film plný Indie. Kdo opravdu jel indickým vlakem, tam mezi Indy, nikoli uzavřený v módních kajutách luxusních tříd, ten zažil Indii z Milionáře.
Náš vlak pomalu vjíždí do Bombaje. Z transistoráku, který je tu pořád ještě velmi obvyklým přístrojem, se dozvídáme, že v provincii Džammú jsou opět nepokoje, které si vyžádali oběti mezi civilním obyvatelstvem. V Dillí dnes bohužel došlo k sérii pumových atentátů na místních tržištích. Celá země je v šoku. Počet mrtvých dosáhl čísla 18. Rádio hlásí, že vzhledem k začátku festivalu boha Ganéše, se vláda obává přenesení útoků i do města Bombaj. Ampliony na peróně hlásí název mého cílového města, které mne vítá. Bombaj mi otevírá svoji náruč.
To je Indie dnešních dnů. Ánand mi mává z okénka. Jeho rodinu čeká ještě neuvěřitelná porce kilometrů.
Komentáře
Taking A Journey Through Ethiopia
17.11.
Learning To Sing Ethiopia Songs
17.11.
The World Of Ethiopia Music
17.11.
Staying In Ethiopia Hotels
17.11.
The History of the Ethiopian Flag
17.11.
Discovering Ethiopia Culture
17.11.
The Battle For Ethiopia Children
17.11.
The Promising Future Of Ethiopia Adoption
17.11.
Secrets Of Ethiopia Adoption
17.11.
Learning About The Capital Of Ethiopia