Photo comics

Kdo se nebaví, ten nežije. Ruské tanky se dávno přetavily do ruských tančíků. Nebo tanečků?

My gorožánci z kvartíry číslo 265

(historie jedné semji z Petěrburgu na výročí 21.srpna)

21.8.1968. Můj nejdůležitější den. Jmenuji se Zinočka. Zinočka Kolmogorová. Narodila jsem se 21.srpna 1968. Teď jsou olympijskie a teď mi je právě 40 let. Pracuji v Petěrburgu jako prodavačka. Ještě za Československa jako děvuška jsem u vás žila celých deset let.Teď po novom jsem se k vám již třikrát vrátila. Kamarádka Ljubica říká, že mi bude lučše žít u vás. Ona je v Praze dvanáct let a teď již také pracuje v obchodě.
Voloďa. Můj muž. Celých 18 let. Narodil se také 21.8.1968. Takže se teď u nás chystá obrovská oslava. Máme ten den prostě moc rádi. Poprvé jsme se viděli na parádě Prvního máje. On chce u vás pracovat jako programmist. Jenže bojíme se zde nechat svůj život a hlavně svůj byt. Ale rodiče kdysi přesně tohle udělali a přijeli k vám a otec zůstal přes dvacet let. Praha, to je pro nás měčta. O Praze sníme víc jak 10 let.

Naša kvartíra. Sedmnácté patro. Panelnyj dom. Jen 20 minutek na metro. Byt na nás převedli naši rodiče. Je tu výtah. Já i můj muž milujeme umění. Náš byt je náš umělecký kousek. Všichni nám náš byt závidí. Já sama se ve svém bytě cítím jako královna. Každá stěna našeho bytu má jinou uměleckou tapetu. Jestli neodjedeme do Prahy, tak jedině kvůli našemu bytu.
Jurij Alexandrovič. Můj baťka. Kdýž jsem se rodila, on k vám akorát přijel. A zůstal celých dvacettři let. Posledních deset let i s maminkou a se mnou. Z té doby má otec mnoho přátel. A mnoho jich zůstalo dosud. Teď táta pracuje v muzeu. Vojenském, samozřejmě. Jenže plat je velmi špatný. Na svoji práci je velmi hrdý a rád o ní vypráví. Všichni naši známí sní o cestě do Čech, ale on se bojí. A nikdo ho nemůže přesvědčit.

Mamuška, má zlatá mamuška. Celý život se zabývala baletem. Každý týden jsme museli chodit do kina, divadla, galérii či do cirkusu. Od té doby proto tak miluji umění. Mamince se v Čechách nelíbilo. V Čechách pro ni nebyla možnost tancování. Táta byl celý den v práci a ona sama v panelovém domě maličkého města. Mezi češkami si nikdy nenašla přítelkyni. O době strávené u vás ona nikdy nevypráví. Ani s mým bráškem, který se mi tam v Milovicích narodil.
Já se ve volném čas zabývám zpěvem. Miluji jak zpívá Alla Pugačeva. Z českých písní jsem se u vás naučila a pořád zpívám "Malovaný džbánku". Někdy si zpívám celé dny a ani nevím proč. Mezi našimi zeměmi byly vždy těsné svazky, a tak si myslím, že bych se u vás mohla stát zpěvačkou "ruských národních". Už jsem o tom napsala na české Ministerstvo kultury.

Tisk

Zpět

Novinky v angličtině

9.3.
Ethiopia: PM denies aid was diverted
4.3.
Ethiopia: Firm sign deal with Tullow Oil
3.3.
Lebanese to sue for Ethiopian crash
16.2.
UN relocates refugees to Ethiopia
16.2.
Darfur peacekeepers get helicopters
12.2.
Ethiopia: New hydropower plant shuts
8.2.
Somalia: 17,000 migrants flee to SA annually
6.2.
Microsoft launches Vista software in Amharic
4.2.
Ethiopia: 5.2m in need of food
3.2.
African leaders meet to strengthen NEPAD

Dovolená

Hledáte jen dovolenou?

Fotovandr.cz - s foťákem po celém světě

Hledáte levné letenky?

Přidejte své fotky.


21.8.1968. Můj nejdůležitější den. Jmenuji se Zinočka. Zinočka Kolmogorová. Narodila jsem se 21.srpna 1968. Teď jsou olympijskie a teď mi je právě 40 let. Pracuji v Petěrburgu jako prodavačka. Ještě za Československa jako děvuška jsem u vás žila celých deset let.Teď po novom jsem se k vám již třikrát vrátila. Kamarádka Ljubica říká, že mi bude lučše žít u vás. Ona je v Praze dvanáct let a teď již také pracuje v obchodě.	Voloďa. Můj muž. Celých 18 let. Narodil se také 21.8.1968. Takže se teď u nás chystá obrovská oslava. Máme ten den prostě moc rádi. Poprvé jsme se viděli na parádě Prvního máje. On chce u vás pracovat jako programmist. Jenže bojíme se zde nechat svůj život a hlavně svůj byt. Ale rodiče kdysi přesně tohle udělali a přijeli k vám a otec zůstal přes dvacet let. Praha, to je pro nás měčta. O Praze sníme víc jak 10 let.

Naša kvartíra. Sedmnácté patro. Panelnyj dom. Jen 20 minutek na metro. Byt na nás převedli naši rodiče. Je tu výtah. Já i můj muž milujeme umění. Náš byt je náš umělecký kousek. Všichni nám náš byt závidí. Já sama se ve svém bytě cítím jako královna. Každá stěna našeho bytu má jinou uměleckou tapetu. Jestli neodjedeme do Prahy, tak jedině kvůli našemu bytu.	Jurij Alexandrovič. Můj baťka. Kdýž jsem se rodila, on k vám akorát přijel. A zůstal celých dvacettři let. Posledních deset let i s maminkou a se mnou. Z té doby má otec mnoho přátel. A mnoho jich zůstalo dosud. Teď táta pracuje v muzeu. Vojenském, samozřejmě. Jenže plat je velmi špatný. Na svoji práci je velmi hrdý a rád o ní vypráví. Všichni naši známí sní o cestě do Čech, ale on se bojí. A nikdo ho nemůže přesvědčit.

Mamuška, má zlatá mamuška. Celý život se zabývala baletem. Každý týden jsme museli chodit do kina, divadla, galérii či do cirkusu. Od té doby proto tak miluji umění. Mamince se v Čechách nelíbilo. V Čechách pro ni nebyla možnost tancování. Táta byl celý den v práci a ona sama v panelovém domě maličkého města. Mezi češkami si nikdy nenašla přítelkyni. O době strávené u vás ona nikdy nevypráví. Ani s mým bráškem, který se mi tam v Milovicích narodil.	Já se ve volném čas zabývám zpěvem. Miluji jak zpívá Alla Pugačeva. Z českých písní jsem se u vás naučila a pořád zpívám "Malovaný džbánku". Někdy si zpívám celé dny a ani nevím proč. Mezi našimi zeměmi byly vždy těsné svazky, a tak si myslím, že bych se u vás mohla stát zpěvačkou "ruských národních". Už jsem o tom napsala na české Ministerstvo kultury.