Polské Sudety

Mé putování do Sudet zas tak namáhavé nebylo. Jistě, na českém území bych Sudety hledal přirozeně marně, protože z rozhodnutí prezidenta Beneše bylo vyhláškou platnou ode dne 22.května 1945 používání názvu Sudety a všech „jeho odvozenin a podobných výrazů, obvyklých v době okupace“ prohlášeno za nepřípustné a namísto tohoto termínu nařízeno používat názvu ”pohraniční území”. Ale Poláci používají název Sudety běžně. Ono se to dá ostatně pochopit. Pro ně je to název toliko historický. Protože oni přeci jen na rozdíl od nás neměli našeho Konráda Henleina, sudeťáky a odpornou Sudetendeutsche Partei vyřvávající po náměstích, zároveň ale legitimizovanou volbami z roku 1935, kdy získala 44 mandátů v poslanecké sněmovně a 23 mandátů v senátu a jako pátá Hitlerova kolona se pevně usídlila v našem ústavním systému.
Pro Poláky jsou Sudety prostě jen názvem geografickým, dějepisci poprvé zaznamenaným již v mapách řeckého kartografa Klaudia Ptolemaia, který název Sudetn Aure použil už ve druhém století našeho letopočtu. Původní geografické území se postupně rozšířilo a později se začal název Sudety používat na celé území od Krušných hor až po Oderské vrchy, tedy pro podstatnou část naší severní hranice. Objet takové rozsáhlé území by pro mne bylo příliš časově náročné pro tak krátkou návštěvu. Proto jsem pro svůj výlet do Sudet a pro ochutnání této země zvolil jen malou část hornického kraje rozprostírajícího se kolem města Jelenie Góry a městečka Złotoryja s vědomím, že Sudety ani po svém návratu nebudu znát. Ostatně jak vůbec bláhové by bylo si myslet, že jednou kratičkou návštěvou tomu kraji porozumím.



Přesto se mi chce zvolat, že ten kraj je přenádherný. Zvolil jsem možná to nejnešťastnější roční období se sněhovými závějemi, mrazy deset stupňů pod nulou a hustými sněženími, kdy turistický ruch zcela utichá, ale o to více mne asi ten kraj uchvátil. Pravda, je sice chudý a zanedbaný. Pravda, je omšelý a trpící nedostatkem peněz, protože tradiční horničina ho dnes už neživí. Ale zase jsem tam potkal nádherné lidi. Lidi zemité, v pravém slova smyslu venkovské, s otevřeným srdcem. A lidi, kteří mi rozuměli a kteří mne opravdu vítali. Bláznivým průjezdem zapomenuté cesty se mi podařilo v sněhových jazycích utopit auto. Celá vesnice ho táhla traktorem po poli a celá vesnice i s Venkovským učitelem se mnou jeho záchranu zapíjela vodkou. Nelze zapomenout na ty jejich kopečky vlnící se až k obzoru, ty mírné táhlé kopce naším očím tak velmi důvěrné. Nelze než vzpomínat na stavení tak připomínající domky našich dědů, kamenný dům otce mého otce obložený dřevem a vonící člověčinou.



Je to krásný kraj. Pro nás blízký a pro nás milostivý. Zapomeňte na „Sudety“ a vejděte do polských Sudet. Přijeďte s jarem, protože v ten čas se vám ten kraj otevře i ze sedla vašeho velocipédu. A zkoumat ten bohem poznamenaný kraj ze hřbetu kola je radostí.